„Ladovská zima za okny je a srdce jímá bílá nostalgie…“ zní mi v hlavě už několik dní. A to pochopitelně jak kvůli té sněhové nadílce, co máme za oknem (pozor, u Muzea už 15 cm sněhu!), ale i kvůli té nostalgii. Sice máme za oknem bílo, a dokonce jsme si ještě před svátky přivezli od babičky sáňky, ale ne a ne je použít. Stále se totiž topíme v různých virózách, chřipkách a podobně. A mně nezbývá, než na to bílou peřinu jen smutně koukat.Ještě, že našemu prevítkovi to zatím nechybí, neb z loňska si sněhové hrátky nepamatuje… šťastný to tvorAle po venku se mu už stýská taky, každou chvíli, kdy se dostane do předsíně, se natahuje po klice a chce jít „ahoj“…snad už se taky brzy dočká. Aspoň já mu tedy budu seč můžu držet palce!!

Zvláštní je, že už jako malá holka jsem si vždycky chtěla psát deníček. Taky jsem spoustukrát začala, ale stejně tolikrát skončila. Nikdy mi to dlouho nevydrželo. Zůstalo prvních pár stránek a zbytek sešitku zůstal prázdný. Asi holt nejsem ten typ……na deníčky A nebo to prostě neumím. Nebo že bych neměla tu potřebnout vytrvalost? Ať tak nebo tak, nerada bych, aby podobný osud potkal i Levhartici… a tak se třeba občas možná stane, že i Levhartice se občas překoná, a po třičtvrě roce, dokonce i s radostí (!!!) napíše nějaký ten článek, který ji také patřičně zahřeje u srdíčka…a bude upřímně doufat, že i Vás!!
Vaše L*