Vzhledem k tomu, že dnešek je mezinárodním dnem divadla*, i tady na levhartici se slavíProč taky ne?

V tento den, jehož smyslem a cílem je přimět divadelníky na jevištích i obecenstvo v sálech k společnému zamyšlení nad posláním a úlohou divadla, vyjádřit solidaritu divadelníků celého světa, podpořit jejich úsilí o prosazování základních morálních a společenských vlastností uměleckými prostředky a napomáhat myšlenkám mírového soužití a vzájemného porozumění mezi národy, je každoročně na nejrůznějších místech divadelního světa po celé Zemi veřejně čteno v divadlech i publikováno v médiích tzv. Mezinárodní poselství, jehož autorem je světově proslulá, zpravidla divadelní osobnost. Letos je jím Jeho Výsost šejk Dr. Sultan Bin Mohammed Al Qasimi, člen Nejvyšší rady Spojených arabských emirátů a vládce Šardžáhu:

« Ještě jako dítě sotva školou povinné mne upoutal kouzelný svět divadla, který mě dodnes nepřestává fascinovat.

Začalo to nenápadně – takové náhodné setkání, obyčejná mimoškolní činnost na povznesení ducha a mysli. Vyvinulo se mnohem dál, když jsem se začal opravdu vážně podílet na divadelní produkci jako spisovatel, herec a režisér. Vzpomínám si, že to byla politická hra, která pobouřila tehdejší úřady. Všechno zabavili a divadlo mi zavřeli přímo před očima. Ale těžká bagančata vojáků nedokázala rozdrtit duch divadla. Ten našel útočiště hluboko v mém nitru a já si plně uvědomil obrovskou sílu a moc divadla. Byl jsem hluboce přesvědčen, že divadlo může udělat nesmírně mnoho pro život národů, zvlášť tváří v tvář lidem, kteří nesnášejí opozici či odlišné názory.

Během mých univerzitních studií jsem dychtivě hltal téměř všechno o divadle a sledoval celou bohatou a nadmíru rozmanitou škálu tehdejší divadelní produkce. V dalších letech se tato posedlost ještě prohloubila a já se snažil sledovat nejnovější vývoj v divadelním světě. Protože jsem četl snad všechno o divadle od starého Řecka až po dnešek, stále naléhavěji jsem si uvědomoval, jaké vnitřní kouzlo vyzařují všechny ty mnohotvárné divadelní světy. Divadlo proniká do tajemných hlubin lidské duše a odhaluje skryté poklady lidského ducha. To vše jen ještě posílilo mou neotřesnou víru v moc divadla jako nástroje, který lidi sjednocuje a pomáhá jim šířit lásku a mír. Síla divadla rovněž pomáhá otevírat nové cesty pro dialog různých ras, různých etnik, lidí různé barvy pleti a různé víry. Díky divadlu jsem se naučil přijímat lidi, jací jsou. Právě divadlo mě přesvědčilo, že dobro dokáže lidstvo spojovat, kdežto zlo je jedině a pouze rozděluje.

Války, které odnepaměti postihují lidstvo, vyvolávají zlé instinkty, neschopné pochopit krásu. Divadlo si krásu cení – dalo by se dokonce říci, že žádné umění nedokáže tak dokonale zachytit krásu jako právě divadlo, které vstřebává veškeré formy krásy – a kdo si necení krásy, necení si ani života. Divadlo je život. Musíme jednou provždy skoncovat s násilím a náhodným zabíjením. Násilí je v dnešním světě běžné. Navíc je ještě umocňuje propastný rozdíl mezi hříšným blahobytem a nepředstavitelnou bídou. A to nemluvím o chorobách jako AIDS, které sužují mnohé části světa a vzdorují ušlechtilým snahám je vykořenit. Vedle těchto pohrom postihují lidstvo ještě mnohé další – sucho, záplavy, pohromy zapříčiněné nedostatkem skutečného dialogu, což je jediný bezpečný způsob, jak učinit náš svět lepší a šťastnější.

Divadlo zasáhla bouře, zahlcuje nás prach pochyb a podezíravosti, které nám brání, abychom se jeden druhému přiblížili.

Kdybychom nebyli tak hluboce přesvědčeni o blahodárnosti dialogu, který se zcela jedinečným způsobem projevuje v umění, především ovšem v divadle, byla by nás už dávno smetla bouře, snažící se všemi možnými prostředky nás rozdělovat. Proto se musíme postavit všem, kdo neúnavně rozdmychávají bouři, a hodit jim rukavici. Musíme se jim postavit, nikoliv abychom je zničili, ale abychom se povznesli nad zamořenou atmosféru, kterou za sebou zanechává jejich bouře. Musíme spojit své úsilí, musíme se zaměřit na šíření našeho poselství a na stmelení pout přátelství se všemi, kdo volají po bratrství všech národů.

Jsme pouhými smrtelníky, leč divadlo je věčné jako sám život. »

Sultan Bin Mohammed Al Qasimi

Zdroj: www.divadlo.cz – zde najdete i životopisné informace v češtině.
Originál: World Theatre Day International Message 2007

*A kdo že tento mezinárodní den vlastně vymyslel?
Tak tedy 1. historické okénko:
Tuto myšlenku navrhl na devátém kongresu ITI**, který se konal ve Vídni v červnu 1961, jménem všech finských divadelníků prezident finského střediska ITI Arvi Kivimaa. UNESCO tuto iniciativu přijalo, Světový den divadla stanovilo na 27. březen (datum zahájení sezóny Divadla národů v Paříži), a tak je od roku 1962 tento svátek slaven každý rok nejrůznějšími způsoby prostřednictvím ITI, jež má svá střediska ve více než 100 zemích světa.

A jak se slavilo u nás?
Online den s Východočeským divadlem Pardubice
Světový den divadla v ulicích Zlína

Za zmínku stojí například i vydávání speciálních poštovních známek u příležitosti Světového dne divadla. Maďarská poštovní známka z roku 2005:

A jak už jsem připomenula – ITI každoročně přizve některou z význačných světových divadelních osobností (nebo osob vyznačujících se silou srdce a ducha z jiné oblasti), aby se podělila o své úvahy o divadle a souladu mezi národy a sepsala ono průvodní zamyšlení, které se stane stěžejním bodem oslav. Například v roce 1994 jím byl i Václav Havel, jehož poselství sem také přikládám. Seznam všech autorů z minulých let najdete tady.

**A co že je to ITI?- to nám prozradí historické okénko číslo 2:
ITI = International Theatre Institute (Mezinárodní divadelní institut), který byl založen v Praze roku 1948 organizací UNESCO a světově proslulými divadelními osobnostmi. Je nejvýznamnější mezinárodní nevládní organizací v oblasti reprodukčního umění, formálně přidružená k UNESCO.

ITI usiluje o « prosazování mezinárodní výměny poznatků a praxe v oblasti reprodukčního umění, podněcování tvorby a zvyšování spolupráce mezi divadelníky, vytváření povědomí veřejného mínění o nezbytnosti počítat s uměleckou tvorbou v oblasti rozvoje, prohlubování vzájemného porozumění za účelem účasti na posilování míru a přátelství mezi národy, připojení se k obraně ideálů a cílů organizace UNESCO a o potírání všech forem rasismu a sociální i politické diskriminace » (Zdroj: ITI Objectives)

Prezidentem ITI je v současné době německý divadelní režisér Manfred Beilharz a generálním tajemnicí Jennifer M. Walpole. Řídícím orgánem ITI je Kongres členů (oficiálních zástupců jednotlivých národních středisek), shromážděných na plenárním sněmu. Kongres se schází jednou za dva roky a v období mezi kongresy je činnost ITI řízena výkonnou radou složenou z dvaceti volených členů a generálního tajemníka. Své aktivity ITI rozvíjí především prostřednictvím specializovaných výborů, resp. projektových skupin. Generální sekretariát ITI sídlí v budově UNESCO v Paříži.

Internetové stránky ITI: www.iti-worldwide.org
Stránky českého střediska ITI (bohužel velmi neaktuální): www.divadlo.cz/iti
České zastoupení: www.divadelni-ustav.cz/centra.asp

Poselství prezidenta republiky Václava Havla k mezinárodnímu dni divadla
Praha, 27. března 1994

« Poprvé v dějinách člověka je planeta, kterou obývá, obepínána jedinou globální civilizací, dík které cokoli se kdekoli stane, má své dobré či neblahé důsledky všude a pro všechny. Tuto civilizaci tvoří ovšem ohromné množství národů či etnik s velmi rozmanitými zvyky a tradicemi, mnoho velkých i malých kultur či kulturních a civilizačních okruhů, mnoho náboženských světů, mnoho typů politické kultury. A zdá se, že čím silněji je toto pestré společenství stlačováno soudobou civilizací k sobě a nuceno přijímat společné hodnoty a způsoby chování, tím víc sílí potřeba různých skupin hájit svou národní, rasovou, kulturní či obecně civilizační svébytnost a identitu. Mnoho nebezpečných konfliktů dnešního světa lze vysvětlit právě tím, že čím jsme si všichni blíž, tím víc vnímáme vzájemně svou jinakost. Navíc žijeme v čase, kdy se zhroutily různé umělé pořádky, ať už tvořené systémem koloniálním či bipolárním, svět se stává vskutku multikulturní a multipolární a svůj nový, vskutku spravedlivý a dnešní době odpovídající pořádek teprve hledá.

Z toho všeho vyplývá zvláštní dramatičnost dnešního světa, který se na tolika místech vzpírá koexistenci jedněch s druhými a jehož jedinou šancí je právě a jen taková koexistence.

Není pravda, že dík televizi, filmu, videu a jiným velkým vymoženostem této doby ztrácí divadlo na významu. Řekl bych, že je tomu právě naopak a že právě divadlo je lépe, než co jiného, způsobilé odkrývat vskutku apelativním způsobem vše temné, čemu svět propadá, i vše světlé, v čem spočívá jeho naděje.

Divadlo je totiž v dnešní odlidšťující technické civilizaci jedním z důležitých ostrovů lidské autenticity, tedy přesně toho, co je třeba – nemá-li to s tímto světem dopadnout špatně – dnes všestranně chránit a pěstovat. Vždyť návrat nezaměnitelné lidské subjektivity, konkrétní lidské osobnosti a jejího konkrétního lidského svědomí, je přesně tím, co tento svět megamašinérií a anonymních megaaparátů potřebuje. Čelit všem nebezpečím, která světu hrozí, může jen člověk, jeho obnovená odpovědnost, jeho vědomí souvislostí, tedy přesně to, v čem ho nenahradí ani ta nejlepší síť těch nejmodernějších počítačů. Nadějí světa je rehabilitace živoucí lidské bytosti.

Ano, divadlo není vůbec jen žánr mezi žánry. Je to jediný žánr, kde je dnes a denně, teď a pořád, přítomen živý člověk, oslovující jiného živého člověka. Dík tomu není divadlo jen předváděním příběhů. Je místem lidského setkávání, prostorem autentické lidské existence, arci že existence, která přesahuje sebe samu, aby vypovídala o světě i o sobě samé, je místem živoucího, nezaměnitelného a nepřenosného rozhovoru o společnosti a jejích tragediích, o člověku, jeho lásce i zlobě a nenávisti. Divadlo je duchovním ohniskem lidské obce, krystalizačním bodem jejího duchovního života, je prostorem její svobody i jejího dohovoru.

V globální technické civilizaci, tvořené tolika svébytnými kulturami a ohrožované jejich konflikty, je divadlo – pevně věřím – dalekohledem do budoucnosti a konkrétním strůjcem naděje. Nikoli proto, že by jeho úkolem bylo líčit svět lepším, než je, nebo konstruovat vize jeho lepší budoucnosti, ale proto, že ztělesňuje hlavní naději dnešního lidstva, kterou je renesance živoucího lidství. Je-li totiž divadlo svobodným rozhovorem svobodných lidí o tajemství světa, pak je přesně tím, co ukazuje cestu lidskému rodu k toleranci, vzájemné úctě, úctě k zázraku bytí.

Vyzývám Vás, všechny divadelníky, abyste si vzpomněli v tuto chvíli na své kolegy v Sarajevu. Dělají totiž to, o čem tu mluvím: svobodou ducha, pěstováním rozhovoru, vytvářením prostoru konkrétní lidské komunikace čelí děsivé válce ve své zemi. Etničtí fanatici a násilníci vrhají svět do jeho nejtemnější minulosti. Divadelníci, kteří rozmlouvají se svými diváky o dramatech dnešního světa i dramatech lidských duší, ukazují k budoucnosti. Vedle té války, kterou nám zjevuje televize, probíhá v Sarajevu ještě jiná válka. Totiž neozbrojená válka mezi těmi, kteří nenávidí a zabíjejí jiné jen proto, že jsou jiní, a divadelníky, kteří zpřítomňují jedinečnost lidských bytostí a umožňují jim rozhovor. V této válce musí vyhrát divadelníci. Protože oni jsou těmi, kteří ukazují k budoucnosti jako pokojnému rozhovoru všech lidských bytostí i společenství o tajemstvích světa a bytí.

Tito divadelníci slouží míru a připomínají nám, že divadlo má smysl. »

Zdroj: old.hrad.cz/president/Havel